H I S T O R I E

Historie firmy K-soft computer  – podle Jiřího Krále, majitele firmy K-soft computer

             Před rokem 1989 jsem vedl Atari klub při Domu kultury v Břeclavi. Tento klub sdružoval přibližně dvě desítky majitelů osmibitových počítačů Atari 800XE, XL a 130XE. V té době byly osmibitové počítače jako ZX Spectrum, Commodore, Atari, Sord, Sharp a několik dalších značek nejvyšším myslitelným vybavením domácnosti výpočetní technikou. Počítač ATARI se dal pořídit v Tuzexu v přepočtu na koruny od 6 do 8.000 Kčs s magnetofonem sloužícím k ukládání programů a dat. Jako monitor sloužil obyčejný (většinou černobílý) televizor, povětšině přenosný – tedy levnější. Nezbytným doplňkem byl samozřejmě joystick. Myš u počítačů Atari jeko taková nebyla podporována, pokud ji někdo vlastnil, tak zcela ojediněle. Elektronika myši totiž emulovala práci joysticku. Další vybavení si již mohl dopřát opravdu jen málokdo. Relativně dost se mezi lidmi vyskytovaly disketové mechaniky, většinou „single-side“, na disketu se vlezlo nejvýše 128 kB z jedné strany, později i trochu více – až 180 kB, diskety se pro úsporu peněz ( 1 ks kolem 25 – 40 Kčs) používaly oboustranně – tedy otáčely se. Později se začaly v Tuzexu prodávat mechaniky XF-551 s celými 360 kB, jejichž pořízení přišlo šťastného majitele na nějakých 11.000 Kčs. Vzhledem k tomu, že firma Atari, stejně jako všichni další výrobci „osmibitů“ naprosto ignorovala tehdy vznikající standardy vstupně-výstupních rozhraní, sloužících k připojení tiskáren a dalších periferních zařízení, musel šťastný majitel pořizovat všechny doplňky vyrobené firmou Atari. Žádná další firma doplňky k Atari nevyráběla. Software pro Atari se sháněl jednotlivcům velmi špatně, proto se začali scházet v různých klubech a kroužcích, kde si programy navzájem vyměňovali. Přímo k počítači se v Tuzexu nedaly žádné hry koupit. Jen útlá knížka v angličtině obsahovala nějakou desítku demonstračních programů v jazyce Basic, jehož interpret byl obsažen v paměti ROM. Logicky tak první seznámení s Atari vedlo k jazyku Basic. Záznam programů na magnetofonovou kazetu byl velmi zdlouhavý a čtení dat nespolehlivé. Zavedení nepříliš složité hry do paměti RAM trvalo i několik minut (za úporného vrčení vrrrrr – vrrrrr –vrrrrr z reproduktoru televize). Později se lavinovitě rozšířila drobná úprava firemního magnetofonu – takzvané Turbo2000, později SuperTurbo. Byla to vlastně přenosová metoda používaná mnohem dříve u počítačů ZX Spectrum a s ním kompatibilních. S Turbem se mohl majitel z požitku hry radovat již po několika sekundách až desítkách sekund. I kopírování her mezi majiteli bylo snadnější. Nejpoctivější sběratelé software Atari se mohli pochlubit 20-40 kazetami her (v roce 1990 bylo celkem kvalitních her na kazetách snad kolem 1000, ostatního „sena“ kolem 2000). S copyrightem si tehdy nikdo starosti moc nedělal. Ani firma Atari sama – pokud vím – nikdy nikoho nežalovala. Faktem je, že bez relativně zdarma šířeného software by se neprodalo tolik počítačů.

            Abych nezapomněl: důležitým doplňkem některých majitelů magnetofonu s úpravou Turbo byla tzv. „cartridge“ v níž v paměti ROM sídlil nejpoužívanější program – zavaděč turbo, který sloužil k nahrání programů do počítače a k jejich spuštění. Cartridge se zasouvala do zvláštního slotu ve víku, či na zadní straně počítače (podle typu Atari). Já sám jsem vlastnil (a dosud vlastním) počítač Atari 800XE, který je vedle slotu cartridge vybaven ještě dalším rozšiřujícím slotem. A právě tento slot na počítači Atari byl na počátku historie firmy K-soft computer.

            V Hodoníně, stejně jako v Břeclavi se scházel klub Atari, jehož vedoucí pro členy zajišťoval od Atari klubu Praha spoustu české ataristické literatury. My z Břeclavi jsme do Hodonína jednou za měsíc – dva jezdili kvůli literatuře. Tam jsem se kohosi ze známých hodonínských členů ve frontě na literaturu zeptal zda neví, k čemu je ten rozšiřující slot vedle slotu pro cartridge. On to sice nevěděl, ale odkázal mne na nějakého Pavla Konečného, který prý se v tom vyzná. S tím jsem hned prohodil pár slov, slovo dalo slovo, Konečného kolo jsem naložil do kufru svého Žigulíka  a odjeli jsme k němu domů do Mutěnic. Tam Pavel vytáhl technickou dokumentaci k Atari a v ní schéma zapojení. Po chvíli přemýšlení pravil, že některé z vývodů v rozšiřujícím slotu vedle cartridge slouží asi k ovládání přístupu do paměti, která je ukryta pod pamětí ROM. Atari samo tuto paměť nedokáže používat po dobu delší než 1/50 sekundy. Požádal jsem Pavla, aby popřemýšlel nad možným využitím těchto vývodů.

            Při dalších dvou-třech setkáních se začal rodit náš teď již společný zlepšovák. Pavel navrhnul jednoduchý plošný spoj se dvěma logickými integrovanými obvody. Já jsem po důkladném rozboru obsahu a funkcí strojového kódu paměti ROM počítače Atari napsal obslužný program pro tento obvod. Díky tomuto levnému řešení dostal počítač Atari naprosto nové, dříve nemyslitelné vlastnosti. K počítači se nyní daly připojit další periférie, především různé tiskárny určené k počítačům třídy PC. Naše řešení také částečně nahradilo drahou a tehdy špatně dostupnou cartidge se zavaděčem Turbo. Do ukryté paměti se dalo nahrát pár desítek kB programů a ty se daly využívat i po „studeném resetu“ počítače, kdy ostatní paměť RAM byla vymazána. Případná tiskárna s rozhraním Centronics, či jedno-jehličková tiskárna BT-100 byla stále k dispozici a nebylo nutno používat specielně upravené textové či grafické editory. Prostě – s naší SuperCartridgí se vše dalo použít stejně dobře, jako by to pocházelo přímo od firmy Atari. Této SuperCartridge jsme později vyrobili tisíce kusů. Prodávaly se na ataristických burzách, setkáních, později poštou – na dobírku. Než jsem si již jako firma nechal vyrobit plošné spoje továrně – ve velkém, seděl jsem hodiny a hodiny doma u stolu, kreslil, leptal a vrtal plošné spoje, osazoval pečlivě vybranými součástkami, z nichž jen některé odpovídaly rychlostním požadavkům, které na ně byly kladeny. Autem jsem objížděl prodejny Tesla v Jihomoravském kraji, kde jsem pomocí počítače a testovacího přípravku ze stovek integrovaných obvodů vybíral desítky kusů, které „prošly“. Inzeráty v reklamním časopisu Anonce nahnaly spoustu zájemců. Jakmile se dalo podnikat a já měl jistotu, že to má smysl, šel jsem se zaregistrovat.

            V roce 1990 jsem se zaregistroval k podnikání a současně s prodejem SuperCartridge jsem začal po desítkách vozit z Prahy z Kancelářských strojů termo-tiskárny Robotron, tisknoucí na faxový papír. Tahle tiskárna se dala po drobné úpravě pomocí kabelu s konektorem Canon 9 připojit k jednomu ze dvou portů pro joystick a za podpory SuperCatridge dokonale pokrývala potřeby tisku majitelů počítačů Atari. Kompletní sada k Atari přišla na nějakých 1999,- Kčs, později asi 1499,- a  když Kancelářské stroje doprodávaly poslední zbytky tiskáren jen asi 1200 Kč.

            Když jsem začínal, peníze jsem na rozjezd neměl. Půjčil jsem si tehdy 3500 Kčs od svého kolegy Štefana Fridrycha ve svém tehdejším hlavním zaměstnání. Po měsíci jsem je vrátil a ještě mi zbylo 8000 Kčs. S tím už se něco podnikat dalo. Ze zaměstnání jsem odešel a začal podnikat na plný úvazek, zanedlouho ze zaměstnání odešel i kolega Fridrych. Ten mi pak pomáhal doma, v mém obývacím pokoji na tmavě červeném plyšovém koberci pomáhal z polystyrenu vybalovat, kompletovat, testovat a balit tiskárny Robotron, psát dobírkové složenky,… Každý druhý-třetí den jsem jezdil do Prahy pro tiskárny, kterých se do žigulíka vešlo maximálně 36 kusů (měl jsem tam na tu přepravu pouze sedadlo řidiče).

            Později, když kolega Fridrych sám začal podnikat (firma Frikl – elektro) společně s dalším naším bývalým kolegou z práce, začal jsem shánět jednoho zaměstnance. Zaměstnal jsem jednoho ataristu, ten mne upozornil, že si mohu pronajmout prostory k podnikání v budově Svazarmu. Zanedlouho po zřízení provozovny v budově tehdejšího Svazarmu tento zaměstnanec dal výpověď. Jeho vzdělání bylo v mé firmě nevyužito. Dělal vše co bylo potřeba v začínající firmě a cítil potřebu lépe se realizovat. Neměl krátkodobou perspektivu rychlého funčkního a platového postupu. Kam taky postupovat ve firmě o jednom zaměstnanci?

            Protože se nabízela možnost podnikání v zahraničním obchodu – dovoz zboří z ciziny, rozhodl jsem se zapsat se jako podnikatel – fyzická osoba do obchodního rejstříku. Bez tohoto zápisu nebylo podle tehdejšího devizového zákona možno obchodovat s cizinou. Byl jsem tedy zapsán (jako první břeclavský soukromý podnikatel – fyzická osoba) do tehdejšího „podnikového“ rejstříku pod názvem „K-soft“ – odtud pochází dosud používané označení firmy.

            V té době jsem Pavlu Konečnému, jehož jsem zmínil výše nabídl, aby se dal do podnikání spolu se mnou. On po krátkém váhání odešel od svého zaměstnavatele a začal rovněž podnikat. O detailech se nemá smysl zmiňovat. Společné podnikání fungovalo dobře, mělo však pro Pavla nevýhodu – dojížděl každý den 30 km do Břeclavi a večer zpět 30 km do Mutěnic. Později jsme přijali další zaměstnance. Prodávali jsme již i počítače Atari, buď zakoupené v Praze u výhradního zastoupení Atari, nebo z vlastního dovozu – z Rakouska od firmy Ernofy (maďarský obchodník, krámek na dolním konci Mariahilfer st.), která byla největším prodejcem počítačů Atari v Rakousku. Protože velkoobchodní prodej počítačů Atari měl v celé Evropě v každém státě pouze jediné zastoupení, nesměli nám u rakouského zastoupení Atari nic prodat. Poslali nás tedy k Ernofymu a dohodli s ním ceny pro nás – na export. Odtud jsme pak vozili stovky počítačů pro český trh. Od další firmy, která shodou okolností sídlila od Ernofyho krámku jen asi 150 metrů jsme začali vozit našlapané dodávky joysticků. Pak však ceny IBM-kompatibilních PC klesaly z nějakých 200.000 Kčs na přijatelnějších 80,… 50,…. 35 tisíc. O Atari a jim podobné zájem klesal. Po celou předcházející éru firmy jsme se snažili uchytit u klientely domácích uživatelů počítačů. Teď musel nastat zlom.

éra osmi-bitových počítačů se pomalu začala nachylovat ke svému konci. Jako jediné logické pokračování se ukázal prodej počítačů IBM-kompatibilních. První počítač jsme koupili pro našeho zákazníka již hotový od firmy ABM, od jejího brněnského zastoupení. První počítač pro potřeby naší firmy jsem koupil rovněž hotový od rakouské firmy Wearnes. Tento počítač jsme pak používali asi 2 roky. To ještě trvala éra Atari.

V Břeclavi v té době téměř nebylo konkurenční prostředí. Na soukromé uživatele PC se nikdo nespecializoval. Mnoho lidí však po lepším počítači domů toužilo. Velkým průmyslovým firmám jsme tehdy žádné počítače neprodávali. Zato domácí uživatelé a drobní podnikatelé si od nás kupovali stále více počítačů, tiskáren a příslušenství. Spolupráce s firmou ABM, která vedla velkoobchod se spotřebním materiálem pro PC nás přivedla k myšlence zřídit vlastní velkoobchod a zásilkovou službu spotřebním materiálem. Postupem času se však střední oblast trhu rozdělila mezi dva-tři hlavní dodavatele s obrovskými skladovými zásobami materiálu a náš velkoobchod se neudržel. Pro pochopení – naše skladové zásoby tehdy dosahovaly téměř 3.000.000 Kč – přesto to bylo málo. Zboží jsme však bez ztrát prodali a začali se plně věnovat prodeji hardware.

Po krátké spolupráci s firmou Aktis jsme v Praze založili pobočku přímo v prostorách Aktisu, jednoho z největších současných výrobců ryze českého účetního software. Montovali  jsme pro ně počítače v Praze. Aktis však brzy zjistil, že více vydělá, když prodej počítačů povede plně ve své režii. Pražská pobočka tedy neměla dlouhého trvání.

V Otrokovicích u Zlína jsme zřídili další pobočku. Ta však nebyla vhodně umístěna. Byla sice v levných a rozsáhlých prostorách, ale stranou centra a bez mohutné reklamy se nemohla prosadit. Navíc blízkost Zlína s hustotou 5 počítačových firem na 1 km čtvereční se rovněž projevovala. Pobočka si nevydělala ani na výplaty zaměstnancům a nebylo únosné ji dále dotovat, takže po roce a půl byla zrušena. Zde se v plné míře projevila nezodpovědnost a nezainteresovanost zaměstnanců při fixních mzdách nezávislých na dosaženém zisku.

 Největší zátěží pro většinu soukromých firem jsou mzdy zaměstnanců a úroky bankám. Po zrušení poboček jsme se opět mohli plně věnovat obchodování v Břeclavi, což nás přivedlo k myšlence založit společnost s ručením omezeným a sloučit firmu mou s firmou Pavla Konečného. K 1.lednu 1996 se tak rozbíhá vlastně nová firma. Jako horizont společného podnikání jsme tehdy s Pavlem stanovili 5 let. Do té doby se měla zřídit a dostatečně zaběhnout pobočka řízená Pavlem Konečným v Hodoníně. Dlouho jsem její vznik brzdil. Měl jsem špatné zkušenosti z fungování předcházejících poboček. Posléze však Pavel zřízení pobočky v Hodoníně prosadil, rovněž však stranou centra, na výpadovce směrem na Brno. Výnosy byly až na výjimky nízké, což vedlo k potřebě přestěhovat provozovnu více do centra Hodonína. Projdete-li si uličky kolem centra Hodonína, najdete mnoho prázdných „smíšeno-zbožních“ krámků, které si v prvotním entuziasmu vybudovali majitelé domků ze svých garáží či přízemí a sklepů. Později pod tlakem hypermarketů zanechali podnikání a vybudované prostory pronajímají firmám „nepotravinářským“. V takových prostorách nyní podniká (dnes již opět bývalá) pobočka firmy K-soft computer. Dle 1.5.1999 došlo opět k rozdělení firem Pavla Konečného a mojí. Společnost přestala (alespoň prozatím) aktivně podnikat, její zboží a obchodní aktivity byly převedeny na původní podnikatele - fyzické osoby. V Břeclavi tak zůstala zachována kontinuita firmy K-soft. Od roku 1990 tak v Břeclavi – i přes různé organizační změny v průběhu desetiletí – zůstává firma K-soft stále aktivní – a jak se z hospodářských výsledků od 1. května 1999 dosud dá vyčíst – ještě dlouho zůstane jednou z hlavních počítačových firem břeclavského okresu.

V roce 2000 zaměstnávám (mimo neocenitelné spolupráce své manželky) jednoho obchodníka, dva techniky a účetní.

Práce máme jak se říká „až nad hlavu“. A protože počítače tak nějak srostly s lidstvem, věřím, že práce bude stále dost.

V Břeclavi 20.5.2000                                    

                                                                                                Jiří Král